Upálení

Šel jsem za zvukem. Nevím, kdy přesně jsem se rozhodl. Vyšel jsem z katedrály a nohy mě nesly tím směrem, kam mířil dav na ulici. Nešel jsem rychle. Zastavil jsem se na rohu ulice, pak u hradební zdi, pak na malém návrší, odkud byl výhled přes střechy předměstí. Neviděl jsem popraviště. Viděl jsem kouř. Tenký pruh nejdřív, pak silnější, tmavší. Stoupal rovně nahoru do červencového nebe. Čistý den, skoro bez větru. Kouř byl dobře viditelný. A pak jsem uslyšel zpěv. Byl příliš daleko abych rozeznal slova. Ale poznal jsem hlas – nebo si říkám, že jsem poznal. Možná jsem si to jen namlouval. Ale bylo to táhlé, klidné, jako by zpěvák měl čas. Jako by nikam nespěchal. Stál jsem na návrší a díval se na kouř a poslouchal jsem. Pak zpěv utichl, nevím přesně kdy. Kouř stále stoupal. „Pálči." Otočil jsem se. Václav z Dubé stál pár kroků za mnou. Sám, bez doprovodu. Nevím jak dlouho tam stál – nezaslechl jsem ho přicházet. Chvíli jsme se dívali jeden na druhého. „Také jste nešel blíž," řekl. Nebylo to obvinění. Bylo to konstatování. „Ne," řekl jsem. „Já jsem tam šel," řekl Václav tiše. „Viděl jsem ho přivázaného ke sloupu. Slyšel jsem ho zpívat." Odmlčel se. „Zpíval třikrát. Pak vítr vehnal plamen do jeho tváře." Neodpověděl jsem. „Věděl jste, že neodvolá?" řekl Václav. Ne jako obvinění – spíš jako otázku, na kterou znal odpověď. „Věděl jsem to." „A přesto jste sestavil těch dvaačtyřicet článků." „Ano." Václav se podíval na kouř. Byl stále dobře viditelný nad střechami. „Církev si umyla ruce," řekl Václav. „Předala ho Zikmundovi. Zikmund Ludvíkovi. Ludvík radě města. Rada katovi." Odmlčel se. „A vy jste sestavil ty bludné články. Každý, kdo soudil Husa, může říct – já jsem nerozhodl o jeho smrti. Já ho jen předávám dál." „Ano," řekl jsem. Václav čekal. Myslím, že čekal na obranu, na argument, na vysvětlení. Nedal jsem mu žádné. Neměl jsem žádné, které by obstálo. „Husa jsem znal dvacet let," řekl jsem nakonec. „Víte to. Studovali jsme spolu, pracovali jsme spolu, hájili jsme Viklefa spolu. A pak jsem sestavil těch dvaačtyřicet článků z jeho traktátů." Odmlčel jsem se. „Nevymýšlel jsem je. Byly tam. Skutečně tam byly." „Vím že byly a svoji špinavou práci jste odvedl dobře" řekl Václav. „To je to nejhorší." Otočil se a odešel bez dalšího slova. Já jsem zůstal stát na návrší ještě dlouhou poté. Kouř nad předměstím začínal řídnout.