Upálení

Zavřel jsem okenice a sedl si k stolu. Před sebou jsem měl prázdný pergamen. Pero. Inkoustník. Ale psát jsem nemohl. Zaklepání bylo tiché, skoro zdvořilé. Než jsem odpověděl, dveře se otevřely. De Causis vstoupil s výrazem člověka, který právě uzavřel výborný obchod. Přisedl si na stoličku u zdi, bez dovolení. „Je to za námi," řekl česky. Přikývl jsem. „Dobře jste pracoval, Mistře Pálči. Těch dvaačtyřicet článků bylo přesných." „Teď bude chvíle klidu. Než se začne znovu." „Znovu?" řekl jsem. „Jeroným." De Causis to řekl tak prostě, jako by mluvil o počasí. „Sedí ve vězení od května. Proces s ním ještě nezačal. Ale zadání je jasné. Jen je třeba teologa, který zná jeho učení zblízka." Podíval se na mě. „Vy jste ho znal stejně dobře jako Jana. „Ano," řekl jsem. De Causis pokrčil rameny. „Bude to stejný postup jako u Husa. A i vaše znalost Viklefova učení je nenahraditelná." Díval jsem se na něj. Jan zemřel před pár hodinami. A de Causis přišel s tím, že stejná role mě čeká znovu – tentokrát vůči druhému starému příteli. Jeroným byl ve vězení, nemocný, oslabený, bez Husovy duchovní podpory. A de Causis to věděl. „Jeroným byl také můj přítel," řekl jsem. „Vím," řekl de Causis. „Jako Hus." Znovu pokrčil rameny. „To vám ale nezabránilo vystoupit proti Husovi." Ticho. Měl pravdu. To bylo to nejhorší – měl úplnou pravdu. Pro de Causise to byl argument. Pro mě to byl rozsudek. „Odejděte," řekl jsem. De Causis se na mě podíval s lehkým úsměškem ve tváři. Pak vstal, upravil plášť a odešel. Seděl jsem v polotemném pokoji s prázdným pergamenem přede mnou. Přes štěrbiny v okenicích stále procházel úzký pruh světla. Bylo pozdní červencové odpoledne v Kostnici.