Upálení

Zůstal jsem v katedrále. Lidé odcházeli pomalu – kardinálové, biskupové, teologové, písaři. Hlasy, kroky, pohyb rouch. Postupně utichalo. Pak jsem byl skoro sám. Na kamenné dlažbě uprostřed chrámu stále ležela ta hromádka. Rozstříhané kněžské roucho z degradace – odložené, nepotřebné. Nikdo si ho nevšiml. Nikdo ho neodnesl. Přesunul jsem se blíž. Sedl jsem si na lavici a díval se na tu hromádku. Dvacet let přátelství. Studium, disputace, smích nad špatným pivem, noce kdy jsme hájili Viklefa dokud nevyšlo slunce. A tady zbylo rozstříhané roucho. Věci člověka který ještě žil. Katedrála byla skoro prázdná. Světlo přicházelo vysokými okny – klidné, červencové, nepohnuté. Odněkud z dálky přišel zvuk zvonu. Pak ticho. Věděl jsem co se děje za hradbami. Věděl jsem přesně. Přemýšlel jsem nad tím co jsem ráno viděl. Degradaci, papírovou korunu, Husovu kontra-formuli ke každé kletbě biskupů. A já ji odevzdávám nejmilostivějšímu Pánu Ježíši Kristu. Říkal to klidně, bez dramatiky. Jako člověk který ví kde stojí. Věděl jsem kde stojím já? Seděl jsem na lavici a čekal jsem. Nevím na co. Možná že se něco změní. Možná na odpuštění. Možná jen na to aby ten den skončil. Pak přišel vzdálený hluk davu. Přes kamenné zdi katedrály sotva slyšitelný – jen tušený, jako vzdálené moře. Nevěděl jsem co přesně znamená. Věděl jsem co znamená. Pak ticho. Díval jsem se na rozstříhané roucho na dlažbě. Za chvíli přijde někdo z kostelníků a uklidí to. Tato poslední stopa Jana Husa v katedrále zmizí jako všechno ostatní. Vstal jsem. Přistoupil jsem k té hromádce a chvíli jsem na ni hleděl. Pak jsem odešel. Roucho jsem nechal ležet. Venku byl červencový den. Kostnice žila dál.