Betlémská kaple

Zůstal jsem stát. Písař někde venku čekal. Ať čeká. Protlačil jsem se zpátky dovnitř a postavil se ke zdi, tentokrát blíž kazatelně. Jan mě okamžitě uviděl – na zlomek vteřiny jeho oči zakolísaly, pak pokračoval v kázání jako by se nic nestalo. To mě bolelo víc než kdybych se na mě byl zamračil. Počkal jsem až skončí. Lidé se pomalu rozcházeli, tlačenice u dveří, smích, rozhovory. Jan sestoupil z kazatelny a mířil ke mně. Jako by věděl. „Štěpáne." „Jane." Chvíli jsme se jen dívali jeden na druhého. Dvacet let přátelství ve dvou slovech. „Slyšel jsi to celé?" zeptal se. „Dost," řekl jsem. „A přišel jsi mi to říct osobně? To je od tebe slušné." V jeho hlase nebyla ironie. Nebo možná byla, jen dobře skrytá. „Přišel jsem..." Zarazil jsem se. „Nevím proč jsem přišel." Jan se na mě podíval dlouze. „Já vím proč. Protože ještě není rozhodnuto. Protože část tebe stále ví, že mám pravdu." „Část mě byla rok v bolognském vězení," řekl jsem tiše. „A ta část je hlasitější." „Strach není argument, Štěpáne." „Ne," souhlasil jsem. „Ale je to důvod." Pak jsem mu řekl to, co jsem přišel říct. Že jako děkan teologické fakulty jsem zakázal bakalářům kritizovat odpustkovou bulu papeže Jana XXIII. Že nemůžu dělat nic jiného. Odpustky – prodej rozhřešení za peníze na papežovo válečné tažení – byly pro Jana jako červená barva pro býka. Kázal proti nim na každém rohu, volal papeže antikristem. A já jsem byl ten, který to musel zastavit. „Chápeš co prodávají?" zeptal se Jan tiše. „Prodávají odpuštění hříchů. Za zlaté. Budoucích hříchů také. Zaplať a hřeš dál. To je jejich teologie." „Vím co prodávají." „A přesto..." „A přesto," přerušil jsem ho. „Promiň, Jane."