Cesta do Kostnice

Cesta z Prahy do Kostnice trvala při dobrém počasí kolem tří týdnů. Přes Krakovec, pak západními Čechami na hranici, přes Norimberk a Ulm dolů k Bodamskému jezeru. Přibližně osm set kilometrů. Jel jsem sám. Tak jsem to chtěl. V norimberském hostinci bylo narváno. Norimberk byl křižovatka – tudy procházely obchodní stezky z Čech do Itálie, z Flander do Uherska, a v říjnu navíc vrcholily podzimní trhy. Stoly obsazené, vzduch hustý od kouře a pečeného masa, někdo v rohu hrál špatně na loutnu. Mezi hosty byli kupci, pacholci, pár duchovních a osoby, jejichž důvody k cestování nebylo radno zkoumat. Pár hostů mluvilo o chystaném koncilu v Kostnici – poznalo se to podle tónu, tak nějak napůl zbožného, napůl zvědavého. Objednal jsem si pečené kuře a džbán piva – zaplatil víc než bylo obvyklé, hostinský zjevně věděl, kdy si může říct – a sedl si do kouta. „Entschuldigung," ozval se hlas. „Ist hier frei?" Díval jsem se na muže středních let, podsaditého, s praktickým oblečením obchodníka a tváří člověka, který si rychle spočítá, co se mu vyplatí. „Ja," řekl jsem. Přisedl si. Chvíli jsme jedli v tichu. Pak si objednal pivo – v docela slušné němčině, ale s přízvukem který jsem znal – a já se nezdrženlivě ozval česky. „Vy jste z Čech." Muž se usmál. „Jakub Vlček, pražský kupec. Sukno." Natáhl ruku. „A vy taky, nebo se pletu?" „Páleč jméno mé," odpověděl jsem bez titulu. „Ano." „Jedete do Kostnice?"... pokračoval Vlček otázkou. „Za koncilem?" Přikývl jsem a zakousl se do chleba. Doufal jsem, že zůstane u jídla. „A co si myslíte o té husitské věci?" zeptal se. Bylo to nevyhnutelné. O ničem jiném se teď v Čechách nemluvilo. „Jaké husitské věci," řekl jsem opatrně. „No, o Husovi. Jedete na koncil, musíte vědět, proč tam taky jede on." „Vím proč tam jede." „Já ho slyšel kázat," řekl Vlček prostě. „V Betlémě. Chytrý člověk. Mluví jasně, bez zbytečných příkras a okolků. Říká věci, které každý ví, ale nikdo je nahlas neřekne – že ti nahoře kradou a ti dole platí. Odpustky jsou podvod, to chápe každý kupec. Zaplatíš za odpuštění hříchu jako za zboží? To není víra, to je směnárna." Díval jsem se na něj. Kupec, který rozuměl teologii lépe než půlka teologické fakulty. „Hus je nebezpečný člověk," řekl jsem. Vlček se pousmál. „To říkají o každém, kdo má pravdu a není opatrný." Než jsem mohl odpovědět, u stolu se objevil třetí. Mladý, s brašnou přes rameno a inkoustem na prstech. Rozhlédl se po hospodě, zachytil naši češtinu a bez velkého váhání zamířil k nám. „Promiňte, slyšel jsem češtinu – mohu přisednout?" Vlček pokynul na lavici. Mladík si sedl a teprve pak mě pořádně uviděl. Narovnal se. „Mistře Pálči\! Znal mě. Samozřejmě že mě znal – byl to Husův člověk, to bylo vidět na první pohled. Mladý idealista s inkoustem na prstech a nadšením v očích. „Petr z Mladoňovic," představil se. „Jsem v doprovodu Mistra Husa. Tohle je pro mě... velká čest, Mistře. Vy jedete také do Kostnice?" „Jak vidíte," řekl jsem chladně. „To je skvělé\! Možná budete moci Mistru Husovi pomoci před koncilem. Vaše znalost teologie by mohla—" „Petře," přerušil jsem ho. Tiše, ale jasně. „Nepřijíždím Mistru Husovi pomoci." Ticho u stolu bylo náhlé a nepříjemné. Vlček přestal žvýkat. Petr na mě hleděl s výrazem člověka, který právě pochopil něco, co pochopit nechtěl. „Jak to myslíte?" zeptal se nakonec. Nedopověděl jsem. Vstal jsem, hodil na stůl mince za jídlo a odešel do pokoje. Za sebou jsem slyšel, jak Vlček něco tiše říká Petrovi.