Betlémská kaple

Zůstal jsem stát u dveří. Jan právě mluvil o Viklefově učení. Starý argument – argument který jsme oba kdysi hájili jako vlastní. Bylo mi devětadvacet let, když jsem v roce 1403 stál před sálem plným německých mistrů na pražské univerzitě a hájil jsem Viklefovy teze nahlas. Jan Viklef – oxfordský teolog, zemřel dvacet let před tím – tvrdil že autorita Písma je nadřazena autoritě papeže. Že pravý křesťan neposlouchá hříšného kněze. Že papežství je lidský výmysl, ne Boží instituce. Nebezpečné myšlenky. Církev ho prohlásila za kacíře – posmrtně. V tom sále roku 1403 polovina přítomných nespokojeně vrčela. A druhá polovina mlčela. Jan seděl v první řadě a povzbuzoval mě pohledem. „A vy tedy tvrdíte, Mistře Pálči, že Viklef není kacíř?" zeptal se tehdy jeden z německých mistrů. „Tvrdím že jeho argumenty nebyly vyvráceny," odpověděl jsem. „To není totéž." Jan se tehdy smál celou cestu domů. Říkal, že jsem odvážnější než on. Teď jsem stál u dveří Betlémské kaple a sledoval jak káže totéž, co jsem tehdy já hájil. A zítra ráno půjdu podat svědectví proti němu. Ironie, na které si historici možná jednou pochutnají. Otočil jsem se a odešel dřív než Jan sestoupil z kazatelny. Nechtěl jsem, aby mě viděl.