Cesta do Kostnice

Nespal jsem. Ležel jsem na slamníku v pokoji, který jsem sdílel se dvěma cizími muži – oba chrápali – a díval jsem se do stropu. Za oknem byl Norimberk, hlučný i v noci, někdo na ulici zpíval něco německy a nevadilo mu, že je po půlnoci. Vstal jsem a šel dolů. V hospodě zbyli jen otrlí štamgasti a pár cestujících, kteří také nemohli spát. Objednal jsem si víno – hostinský se na mě podíval bez výrazu, přinesl džbán a odešel. Dobrý hostinský. Nezajímal se. „Také nemůžete spát?" Mnich byl starší, tlustý, s tváří člověka, který se dobře najedl a hodlá si pochutnat ještě na rozhovoru. Benediktin, podle hábitu. Přisedl si bez dovolení – nebo možná dovolení nepotřeboval, byl zvyklý být vítán. „Zřejmě ne," řekl jsem. „Jedete do Kostnice?" Rozhlédl se po hospodě. „Polovina tohoto domu jede do Kostnice. Velká věc, velký koncil. Já také." „Za čím?" „Za pořádkem." Usmál se. „Trojpapežství je ostuda. Jeden Bůh, jeden Kristus, jeden papež – to přece není složité. A vy?" „Jsem teolog," řekl jsem. „Budou tam v řešení záležitosti, které vyžadují mou přítomnost." Mnich přikývl. Nalil si z mého džbánu bez ptaní – gesto tak samozřejmé že jsem ani neprotestoval. „Slyšel jsem že tam pojede také ten český kazatel," řekl. „Hus. Znáte ho?" „Osobně." „A? Kacíř?" Vzal jsem džbán a napil se. „Je to složitější." „Teologové vždy říkají, že je to složitější," řekl mnich spokojeně. „Ale většinou to složité není. Buď člověk respektuje autoritu církve, nebo nerespektuje. Hus nerespektuje – to přece každý ví. Viklefovy teze, kázání proti papeži, odpustky... Proč to koncil řeší tak dlouho?" „Protože má argumenty," řekl jsem. Mnich se zastavil. Podíval se na mě jinak. „Vy ho obhajujete?" „Ne," řekl jsem rychle. „Říkám, že jeho argumenty nelze jen tak zamést pod stůl. Autorita Písma nad autoritou papeže – to není Husův vynález. To je stará debata." „Stará debata, která vede k rozkolu," řekl mnich. „Kdyby každý kazatel vykládal Písmo po svém, měli bychom tisíc církví místo jedné. Jednota je důležitější než pravda jednoho člověka." „A co když má ten jeden člověk pravdu?" Mnich se na mě podíval dlouze. Pak se pousmál – ale jinak než předtím. Méně spokojeně. „Víte, co jsem viděl za svůj život?" řekl tiše. „Viděl jsem lidi, kteří měli pravdu. Kazatele, mnichy, teology. Všichni měli pravdu. A každý z nich vedl část církve pryč od zbytku – kousek, kousek a ještě kousek. Jednota je dar. Ošklivý, nedokonalý dar plný kompromisů. Ale je to jediné co máme." Dopil víno. Vstal. „Váš přítel Hus," řekl. „Je odvážný člověk. Odvážní lidé mívají pravdu. Ale odvážní lidé také umírají za pravdu a nechají po sobě trosky." Zaváhal. „Doufám že to víte. Vy i on." Odešel. Já jsem zůstal sedět s prázdným džbánem a větou která se mi odmítala vypustit z hlavy. Jednota je důležitější než pravda jednoho člověka. Věřil jsem tomu? Nebo jsem hledal někoho kdo mi to řekne, aby mi bylo líp? Nevěděl jsem.