Příjezd do Kostnice

Kostnice mě překvapila. Věděl jsem, že město bude plné – to věděl každý, kdo se chystal na koncil. Ale představa a skutečnost jsou dvě různé věci. Město o osmi tisících obyvatelích hostilo trojnásobek, možná víc. Nepřijeli jen kardinálové a biskupové se svými obrovskými doprovody – přijel každý, kdo čekal výdělek. Ulice byly ucpané lidmi, koňmi, vozy. Vzduch páchl kouřem, koňskou močí a jídlem z otevřených krčem. Každý druhý dům měl na dveřích ceduli s cenami za noclehy – a ty ceny byly výsměchem. Hostinský v Norimberku byl lakomec, tady byli rovnou lupiči. Přijel jsem sám, bez doprovodu, bez zázemí. Z Čech jsem byl vyhnán před více než rokem – od té doby jsem žil z úspor a z laskavosti přátel, kteří ještě nebyli unaveni mou přítomností. Kostnice byla místem, kde se rozhodovalo. Ne jen o Husovi – o celé církvi, o trojpapežství, o budoucnosti křesťanstva. A já jsem tu byl bez pozvání, bez pokoje a bez jasného plánu. Přivázal jsem koně u napajedla poblíž brány a rozhlédl se. Někde v tomhle městě byl už možná Jan.