Cesta do Kostnice

Nemohl jsem spát. Vstal jsem a šel k oknu. Venkovní pavlač hostince vedla kolem prvního patra a z ní byl výhled na vnitřní dvůr – kašna, pár sudů, koně přivázaní u kruhu. A u dlouhého stolu pod přístřeškem, se svíčkami zapíchnutými do prken, seděla skupinka lidí. Husův doprovod. Poznal jsem Petra – seděl na kraji s brašnou u nohou, psal si zápisky i teď, v noci, při svíčce. Vedle něj dva šlechtici, jejichž jména jsem neznal. A uprostřed, zády ke mně, Jan. Poznal bych ho i ve tmě. Způsob jak sedí, jak gestikuluje, jak se naklání k člověku vedle sebe když mluví – to se za dvacet let nemění. Právě teď se smál. Nevím co říkal, byl příliš daleko. Ale smál se – plně, opravdově, jako člověk, který zapomněl na chvíli kde je a proč. Petr se také zasmál, pak jeden ze šlechticů. Někdo natáhl ruku pro džbán. Stál jsem na pavlači a sledoval jsem je. Pamatoval jsem si večery jako tento. Kolejní síně pražské univerzity, svíčky, víno, dlouhé hádky o Viklefovi, které přecházely v smích a zase zpět v hádky. Jan byl vždy středem – ne proto že by to vyžadoval, ale proto, že přirozeně přitahoval lidi, jako světlo přitahuje můry. Byl jsem u toho stolu dvacet let. Teď jsem stál na pavlači ve tmě a díval se dovnitř. Jan se znovu zasmál. Naklonil se k Petrovi a řekl mu něco – Petr přikývl a zapsal si to. Jan věděl, že Petr zapisuje jeho slova a nevadilo mu to. Nebo to možná chtěl. Já jsem místo u toho stolu opustil sám. Zavřel jsem okenici a šel si lehnout. Spal jsem překvapivě rychle. Někdy je jednodušší spát než myslet.