Cesta do Kostnice

Pokoj byl úzký, slamník tvrdý, a stěny norimberského hostince tenké jako papír. Slyšel jsem je hned jak jsem si lehl. Vedlejší pokoj – Petr a Vlček, poznal jsem jejich hlasy. Mluvili skoro šeptem, ale v nočním tichu bylo vše slyšet. Zavřel jsem oči a řekl si, že nebudu poslouchat. „...nechápu ho," říkal Vlček. „Byl to Husův přítel, ne? Studovali spolu." „Studovali," řekl Petr. Ticho. „Hájili spolu Viklefa, kázali spolu, smáli se spolu. Páleč byl odvážnější než Mistr Hus v začátcích. Nikdo by nevěřil—" „Co se stalo?" Dlouhá pauza. „Bologne," řekl Petr nakonec. „Byl tam zajat, obrán o vše. Nevím jestli ho to změnilo. Ale něco ho změnilo." Ležel jsem nehnutě. Slamník pod sebou jsem přestal vnímat. „A teď jede do Kostnice," řekl Vlček. „Za čím vlastně? Jako svědek? Jako žalobce?" „Nevím." Petrovo ticho bylo delší. „Mistr Hus mi nikdy neřekl, co si o Pálčovi myslí. Jen jednou—" Zastavil se. „Jednou?" „Jednou jsem ho slyšel jak se modlí. V kapli, sám, myslel že jsem odešel. Modlil se za Pálče jménem." Petr zmlkl. „Za přítele který zbloudil. Tak to řekl." Vlček nic neodpověděl. Za přítele který zbloudil. Zbloudil jsem? Nebo jsem se rozhodl? Byl mezi tím rozdíl? Bologne bylo skutečné. Ale od té doby uplynulo pět let – a skoro tři z nich jsem stál vedle Jana. Pak přišel rok 1412 a já se stal děkanem teologické fakulty. V této funkci jsem nemohl veřejně kritizovat papežskou bulu. Navíc Václav IV. odpustky povolil a postavit se králi bylo nemyslitelné. S Janem jsem se rozešel. A tady, v norimberském pokoji, v noci, s Petrovými slovy zachycenými přes tenkou stěnu – rozum byl příliš hlučný, snažíc se překřičet svědomí. „Myslíš že v Kostnici vystoupí proti Husovi?" zeptal se Vlček. Petr chvíli neodpověděl. „Nevím," řekl nakonec. „Doufám že ne. Ale..." Odmlčel se. „Bojím se že ano." Slyšel jsem jak Vlček přesouvá slamník, jak Petr zhasíná svíčku. Ležel jsem ve tmě a přemýšlel nad tím, co Petr řekl.