Příjezd do Kostnice

Koně jsem nechal u napajedla a vydal se do města. Nepotřeboval jsem mapu. Koncilní otcové sídlili u biskupského chrámu – mohutná stavba v srdci města, obklopená přeplněnými ulicemi a hloučky duchovních ve všech možných hábitech. Italové, Francouzi, Němci, Angličané. Křik v pěti jazycích najednou. Kostnice se proměnila ve výspu celé Evropy. Našel jsem správné dveře po dvou hodinách ptaní. Kancelář jednoho z koncilních sekretářů – mladý muž s unavenýma očima a hromadou pergamenů před sebou. „Štěpán z Pálče," řekl jsem. „Teolog, dříve děkan teologické fakulty pražské univerzity. Přijel jsem v záležitosti Jana Husa." Sekretář se na mě podíval přes hromadu pergamenů. „Jako jeho zastánce?" „Jako člověk, který ho zná nejlépe. Studoval jsem s ním dvacet let. Znám každý jeho argument, každou slabinu jeho teologie, každý spis, který napsal i ten, který napsal v odpovědi na můj." Odmlčel jsem se. „Koncil bude Husa soudit. K tomu potřebuje někoho, kdo rozumí tomu, co Hus učí. Ne zvenčí – zevnitř." Sekretář položil pero. Poprvé se na mě skutečně podíval. „Počkejte," řekl a vstal. Čekal jsem čtvrt hodiny ve studené chodbě. Pak se vrátil s jiným mužem – starším, v biskupském rouchu, s výrazem člověka, který umí odhadnout hodnotu věci na první pohled. Mluvili jsme hodinu. Já mluvil o Husově učení, o jeho argumentech, o tom, jak je konstruoval a kde jsou jeho slabá místa. Biskup poslouchal a pokládal přesné otázky. Byl to profesionální rozhovor mezi dvěma teology – bez přátelství, bez nepřátelství. Transakce. Na konci vstal a řekl: „Máme pro vás pokoj v domě kanovníka Erharda. Skromný, ale suchý. Zítra ráno přijďte za mnou." „Děkuji," řekl jsem. Podíval se na mě chvíli beze slov a pak řekl: „Přijel jste ve správný čas, Mistře Pálči." Šel jsem vyzvednout koně. V hlavě jsem si opakoval jeho slova. Přijel jste ve správný čas. Ne – přijel jsem protože nemám kam jinam. Ale to jsem mu neřekl.