Zatčení Husa

Věděl jsem o tom předem. Ne všechno – ne přesně, ne kdy a jak. Ale věděl jsem, že to přijde. Michal de Causis o tom mluvil už týden, tiše, po chodbách biskupského paláce. Hus se prý chystá uprchnout. Hus je nebezpečný. Hus musí být pod dohledem. Nevím, jestli to byla pravda. Pravděpodobně ne. Ale bylo to proti Husovi použitelné. Toho rána jsem seděl v pokoji kanovníka Erharda s pergamenem před sebou. Biskupův sekretář mi ho přinesl předchozí den večer – a krátký vzkaz s jasným zadáním: připravit výpisky z Husova traktátu O církvi, označit problematické články, doložit odkazy na církevní otce. Nic formálního, zatím. Jen podkladový materiál. Protislužba za střechu nad hlavou. Bylo to jako pitvat tělo člověka, kterého znáš. Věděl jsem, kde jsou slabá místa, protože jsem je kdysi hájil jako svá vlastní. Před polednem přišel posel se zpávou, že dva biskupové – trentský a augsburský – byli vysláni do domu vdovy Fidy. Hus byl vyzván, aby šel s nimi ke kardinálům na slyšení. Složil jsem pergamen, vstal a šel k oknu. Z okna jsem viděl střechy a za nimi kus Bodamského jezera. Šedé nebe, studený vzduch, všední den v Kostnici. Někde na druhém konci města, u brány Schnetztor, mířili právě dva biskupové s rozkazem od kardinálů do domu vdovy Fidy. Věděl jsem, že Jan půjde s nimi. Protože Jan vždy šel. Protože Jan nevěřil, že mu mohou ublížit, pokud má pravdu. Tohle nepochopení ho zabije, pomyslel jsem si. A pak jsem si pomyslel: nebo ne. Možná odvolá. Možná je ještě čas. Odpoledne se rozneslo, že Hus byl zadržen. Michal de Causis přišel za mnou s tváří člověka, který právě vyhrál sázku. Byl hlasitý, spokojený, plácal mě po rameni. Já jsem kývl a odešel zpátky do pokoje. Sedl jsem k pergamenu. Znovu jsem ho rozložil a zadíval se na ten seznam článků.