Příjezd do Kostnice

Přivázal jsem koně a vydal se hledat ubytování. Měl jsem peníze – ne mnoho, ale dost. To jsem si alespoň myslel. První hostinec měl plno. Druhý také. Třetí měl jeden volný pokoj za cenu která by v Praze koupila pokoj na měsíc – tady to bylo za týden, s jídlem nezapočítaným. Hostinský se na mě usmál způsobem který říkal: buď rád. Šel jsem dál. Kostnice byla rozdělená neviditelnou hierarchií ubytování. Kardinálové a biskupové sídlili v patricijských domech, jejichž majitelé si nechali na čas koncilu zaplatit dopředu horentní sumy. Nižší duchovní se tísnili v domech měšťanů. Studenti a různý lid spali kde se dalo – ve stájích, ve sklepích, pod přístřešky u jezera. A pak byli lidé jako já – bez instituce, bez pozvánky, s penězi, které někde mezi Norimberkem a Kostnicí ztratily polovinu hodnoty. U čtvrté hospody stálo venku několik mužů. Jeden z nich se otočil – poznal jsem ho, student z pražské univerzity, viděl jsem ho v Betlémské kapli. A on poznal mě. Ticho bylo náhlé a nepříjemné. „Mistře Pálči," řekl. Tón byl neutrální, ale jeho oči nebyly. „Přišli jste také na koncil?" zeptal jsem se. „Přišli jsme s Mistrem Husem," řekl druhý. „A vy?" Neodpověděl jsem. Kývl jsem hlavou a šel dál. Za rohem jsem se zastavil. Ruce jsem měl klidné – překvapivě klidné. Rozum mi říkal: tohle jsi věděl. Přijel jsi jako člověk, který stojí na druhé straně. Přijel jsi sám. Pátý hostinec byl taky plný. Šestý taky. Nakonec jsem se zastavil, opřel se o zeď a spočítal své možnosti. Byly dvě: spát pod širým nebem v listopadu u Bodamského jezera, nebo přijít ke koncilním otcům a požádat o pomoc. Nesnášel jsem tu druhou možnost. Ale mráz přicházející od jezera byl přesvědčivější argument než moje hrdost. Šel jsem hledat kancelář biskupského sekretáře.