Příjezd do Kostnice

Dav u brány byl hustší než jinde – lidé se tísnili, natahovali krky, někdo křičel něco německy. Zastavil jsem se. Pak jsem ho uviděl. Jan jel na koni uprostřed výpravy – dva šlechtici po bocích, za nimi vozy a pěší doprovod. Jel vzpřímeně, bez spěchu. Lidé u cesty se na něj dívali se zvědavostí – pro Kostnici byl Čech s papežovými obviněními záhadou, podívanou, tématem. Někteří zdravili. Jan zdravil zpátky, klidně a rozvážně. Ustoupil jsem za vůz stojící u domu. Bylo to pošetilé. Jan mě z té dálky a v tom davu nemohl vidět. Ale i tak jsem se schoval. Sledoval jsem výpravu jak projíždí branou. Petr z Mladoňovic šel pěšky vedle Janova koně, s brašnou přes rameno a psal si zápisky i za chůze. Jan v doprovodu šlechticů vypadali jako lidé jedoucí na důležité jednání se slušnou šancí na úspěch. Já jsem stál za vozem a díval se. Jan se zastavil těsně před průjezdem branou – kůň se trochu zdráhal. V ten moment se Jan otočil a jeho pohled přejel dav. Nevím, jestli mě zahlédl. Myslím že ne. Ale pohled se mu na chvíli zastavil mým směrem a já se přitiskl blíž k vozu. Pak výprava zmizela za branou a dav se začal rozcházet. Stál jsem ještě chvíli. Pak jsem se sebral, vzal koně a šel hledat ubytování. Nenašel jsem. Kostnice byla plná a bez zázemí jsem byl nikdo. Po dvou hodinách chození od dveří ke dveřím jsem přišel k rozhodnutí, které jsem odkládal. Šel jsem do kanceláře biskupských sekretářů. Přišel jsem žádat o pomoc lidi, kteří ode mě mohli chtít totéž – jen to nazvali jinak.