Zatčení Husa

Šel jsem se podívat. Řekl jsem si, že potřebuji vědět, co přesně se stalo. Ulice sv. Pavla byla klidnější, než jsem čekal. Žádný dav, žádné výtržnosti. Dveře domu vdovy Fidy byly zavřené. Vše vypadalo klidně – jako by si Hus jen na chvíli odskočil a vrátí se k večeři. Jenže se nevracel. Byl odveden do domu ředitele kůru poblíž katedrály. Václav z Dubé stál opřený o zeď naproti. Sám, s rukama překříženýma na hrudi. Uviděl mě dřív než já jeho. Chvíli jsme se jen dívali jeden na druhého. „Pálči," řekl nakonec. Bez titulu, bez pozdravu. „Václave." „Věděl jsi o tom?" zeptal se. „Ne," řekl jsem. „Dozvěděl jsem se to od posla." Václav pomalu přikývl. Nevím, jestli mi věřil. Nevím, jestli to bylo důležité. „Přišli k němu dva biskupové," řekl tiše. „Řekli mu, že si s ním kardinálové přejí promluvit. Jan z Chlumu hned věděl, co se chystá – bránil mu jít, ukazoval biskupům glejt. Jan ho neposlechl. Nechtěl, aby to vypadalo, že se bojí." Václav se na chvíli odmlčel a pak pokračoval. „Rozloučil se s vdovou Fídou. Zdvořile. Jako by šel na procházku." Ticho mezi námi bylo dlouhé a těžké. Kdesi za rohem někdo vykřikoval nadávky německy – hospodský spor, nic víc. Lidé v Kostnici se nestarali o to, co se právě stalo v ulici sv. Pavla. „Glejt zaručoval bezpečnou cestu," řekl jsem opatrně. „Nezaručoval ochranu před církevním soudem." Václav se na mě podíval. „To je právnický argument," řekl tiše. „Ano," přiznal jsem. „Je to právnický argument." „Proč jsi přišel, Štěpáne?" zeptal se nakonec. Poprvé křestním jménem. „Co jsi hledal?" Neodpověděl jsem. Co jsem hledal? Věděl jsem to vůbec? Nebo věděl a nechtěl jsem to říct nahlas? Václav se odrazil od zdi a odešel bez dalšího slova. Já jsem zůstal stát před zavřenými dveřmi domu vdovy Fidy. Pak jsem se otočil a šel zpátky.