Věznění

Zima v Kostnici byla dlouhá. Po Husově zatčení koncil přešel k hlavnímu programu. Hus byl pro většinu přítomných jen jedna z položek na dlouhém seznamu – a ne ta nejdůležitější. Kvůli Husovi sem nikdo nejel. Přijeli kvůli trojpapežství – skandálu, který trval přes třicet let a rozděloval křesťanskou Evropu na znepřátelené tábory. Tři muži se zároveň prohlašovali za právoplatného papeže. Jeden v Římě, jeden v Avignonu, jeden v Pise. Každý měl své kardinály, své věrné, svůj nárok. A křesťanstvo nevědělo, komu se klanět. To byl úkol koncilu. Hus byl vedlejší záležitost. Pracoval jsem. Čtyřiadvacátého prosince přijel Zikmund. Říkalo se, že zuřil – že Husovo zatčení bylo porušením jeho glejtu, že se ohradil u kardinálů, že žádal propuštění. Kardinálové mu odpověděli jasně: budou-li nuceni Husa propustit, rozejdou se domů. A Zikmund potřeboval koncil víc než Husa – bez jeho úspěchu nebyla císařská koruna, bez koruny byla jeho léta diplomacie zbytečná. Čtyřiadvacátého prosince zuřil. Pátého ledna kapituloval. Jednadvacátého ledna přijel do Kostnice Jean Gerson – pařížský teolog, největší církevní autorita severu – a přivezl seznam dvaceti Husových bludných článků. Komise dostala nové podklady. Já jsem dokončoval svých dvaačtyřicet článků z traktátu O církvi. Metodická práce. Jeden článek za druhým. Hus mezitím psal dopisy. Desítky dopisů – přátelům, pražské univerzitě, české šlechtě, prostým věřícím. Petr z Mladoňovic mu nosil pergamen a inkoust. Husova ruka se nezastavila ani v kobce. Obdivoval jsem to. Nechtěl jsem to obdivovat, ale obdivoval. Přeše únor. Proces s Husem se rozbíhal pomalu, byrokraticky, s přestávkami, které nikdo nevysvětloval. Druhého března Jan XXIII. pod nátlakem přislíbil abdikaci – pokud učiní totéž i zbývající dva papežové. Vypadalo to jako průlom. Vypadalo. V noci z dvacátého na dvacátého prvního března se roznesla zpráva, která zastavila Kostnici. Papež uprchl. Jan XXIII. odjel v noci lodí po Rýně – v přestrojení za pacholka. Svolavatel koncilu, muž, který sem přijel jako jeden ze tří papežů s nadějí, že odejde jako jediný papež. V církevních kruzích se o něm šuškalo léta – o jeho minulosti, o zločinech, které nahlas nikdo raději nevyslovil. Pirát z Neapole, který se vypracoval na papežský stolec. Věděl, že jakmile abdikuje, ztratí nedotknutelnost. A pak přijde zúčtování. Uprchl jako člověk, který se bojí soudu. Možná jako jediný v Kostnici jsem mu rozuměl. Ráno jsem stál u okna a díval se na ulici. Kostnice vřela. Lidé se shlukovali v hloučcích, mluvili přes sebe, gestikulovali. Zikmund – říkalo se – zuřil potřetí za tři měsíce. Tentokrát oprávněně. Koncil se mohl rozpadnout. Bez papeže – bez jeho svolavatele – byla celá legitimita shromáždění otázkou. Tři roky Zikmundovy diplomacie visely na vlásku. A Hus seděl v kobce dominikánského kláštera a pravděpodobně nevěděl nic.