Zatčení Husa

Zůstal jsem v pokoji. Rozložil jsem pergamen a pokračoval v práci. Výpisky z Husova traktátu O církvi – biskupovo zadání, podkladový materiál, jeden článek za druhým. Každý označit, každý doložit odkazem na církevní otce. Metodická práce. Ruka šla sama, zvyk teologa. Článek sedmý: Petr nebyl a není hlavou svaté katolické církve. Přepsal jsem ho. Vedle jsem napsal odkaz na Augustina a na Cypriána. Článek čtrnáctý: Kněz žijící v smrtelném hříchu nemá právo vykonávat svátosti. Zastavil jsem se. V tohle jsem věřil. Ne kdysi – teď. Stále. Kněz bez morální autority je prázdná schránka, forma bez obsahu. To bylo učení Viklefa, Husa, ale bylo to také mé vlastní přesvědčení, než jsem se naučil být opatrný. Napsal jsem článek. Pak jsem ho přeškrtl. Pak jsem ho napsal znovu. Přeškrtnutí bylo chyba – pergamen byl drahý a komise dostane čistopis. Vstal jsem, vzal nový list a začal přepisovat od začátku. Tentokrát jsem u čtrnáctého článku nezastavil. Ruka jej přepsala rovnou, jako každý jiný. Za oknem se začalo stmívat a Kostnice se chystala na večer – hlasy z ulice, nadávky, smích, směs různých jazyků, koně na dlažbě. Všední zvuky všedního dne. Vzal jsem pero a pokračoval. Článek patnáctý: Papež Jan XXIII. není pravým nástupcem Petrova stolce. Ten jsem napsal bez zastavení, nikdy jsem nevěřil, že by to byla pravda.