Věznění

Biskupská kancelář byla přeplněná. Nešlo o běžný den – sekretáři pobíhali s pergameny, duchovní stáli ve skupinkách a mluvili přes sebe, někdo v rohu hlasitě debatoval latinsky s někým, kdo mu stejně hlasitě odpovídal francouzsky. Útěk papeže rozbil zaběhnutý rytmus kanceláře jako kámen hozený do rybníka. Čekal jsem u zdi. Kolem mě proudili lidé se stejným záměrem – zjistit co se děje, co bude dál, jestli se koncil rozpadne nebo ne. Informace měly v tu chvíli větší cenu než zlato. Dav se na moment rozestoupil a já ho uviděl. Václav z Dubé stál na druhém konci místnosti u jednoho z biskupských sekretářů. Stál zpříma, ruce sepjaté za zády, hlava mírně nakloněná a poslouchal, co mu sekretář říká. Odpověď sekretáře byla krátká a vzápětí se již věnoval dalšímu tazateli. Václav se otočil a naše pohledy se setkaly. Chvíli jsme se dívali jeden na druhého. Pak zamířil ke mně jako první. „Pálči," řekl tiše. „Václave." „Přišel jste zjistit, co bude s procesem?" „Ano," řekl jsem. „A vy?" „Přišel jsem zjistit co bude s Husem." Odmlčel se. „Právně vzato – Hus byl papežovým vězněm. Papež uprchl. Vazba by mohla být zpochybněna." „Vím," řekl jsem. Václav se na mě podíval. „Víte. A přesto jste přišel zjistit jak proces zachránit, ne jak Husa propustit." Neodpověděl jsem. Nemusel jsem. „Sekretář mi řekl," pokračoval Václav chladně, „že kardinálové se sešli ještě před svítáním. Že dekret o svrchovanosti koncilu nad papežem bude vyhlášen nejpozději do dvou týdnů. Že proces s Husem pokračuje bez ohledu na papežův útěk." Odmlčel se. „Zikmund jim to znovu povolí. Potřebuje je víc než Jana." „Vím," řekl jsem znovu. „Pak nevím proč jste sem přišel," řekl Václav. Odešel. Já jsem zůstal stát ještě chvíli u zdi. Měl pravdu. Přišel jsem sem pro jistotu, ne pro informaci. Potřeboval jsem slyšet že proces pokračuje. Že moje práce nebyla zbytečná. Že rozhodnutí, které jsem učinil, stále platí.

---