Věznění

Vzal jsem pergamen a pero. Neměl jsem jasný záměr. Prostě jsem si sedl a začal psát. Ruka šla sama, jako při práci na obžalobě. Jenže tohle nebyla obžaloba. Jene, Zastavil jsem se. Již dlouho jsem ho neoslovil křestním jménem na papíře. Vždy Mistře, vždy s titulem. To byl odstup, který jsem si pečlivě udržoval od chvíle, kdy jsem se rozhodl pro tuto cestu. Pokračoval jsem. Jene, píšu ti jako právník, ne jako přítel. Jako přítel ti psát nemohu – to oba víme. Ale jako právník ti říkám toto: Papež Jan XXIII. uprchl z Kostnice v noci z dvacátého na dvacátého prvního března. Byl svolavatelem koncilu a tvým věznitelem. Jeho útěk vytváří právní mezeru, kterou nelze přehlédnout. Byl jsi uvězněn jeho autoritou. Ta autorita je nyní zpochybněna. Pokud podáš okamžitě protest – písemný, formální, odvolávající se na kanonické právo – máš šanci. Ne velkou. Ale šanci. Zikmund bude pod tlakem. Kardinálové budou v chaosu ještě několik dní. Toto okno se zavře rychle. Zastavil jsem pero. Díval jsem se na to co jsem napsal. Právní argumenty, přesné, správné. A přece – co tím dopisem změním? Václav z Dubé ty argumenty zná. Jan z Chlumu je zná. Kdokoli, kdo Husa brání, je zná. A přesto Hus sedí v kobce. A já jsem žalobce. Kdybych tento dopis poslal a Hus ho použil – co pak? Zruším svoji vlastní obžalobu? A přece jsem pokračoval. Vím, že to pravděpodobně nestačí. Vím, že Zikmund povolí kardinálům pokračovat. Ale chtěl jsem, aby ses o té možnosti dozvěděl. To je vše, co ti mohu dát. Pero jsem položil. Seděl jsem a díval jsem se na dopis. Pak jsem ho přeložil. Pak jsem ho přeložil znovu. Pak jsem vstal, přešel k oknu a díval se na ulici plnou lidí hlasitě probírajících útěk papeže. Dopis jsem neposlal. Nespálil jsem ho, ale ani jsem ho nezapečetil. Strčil jsem ho mezi ostatní pergameny na stole – mezi obžalobní články, mezi teologické výpisky, mezi dokumenty které tvořily případ proti Janu Husovi. Zůstal tam. Jako věc která se stala a zároveň nestala.