Věznění

Jakuba Vlčka jsem našel tam, kde jsem ho čekal – na tržišti, u stánku s vínem, s pohledem člověka zaujatě pozorujícím děj kolem. Nebyl sám. Vedle něj stál Ulrich Richental – kostnický měšťan, kronikář, člověk který celý koncil zaznamenával s nadšením sběratele kuriozit. Znal jsem ho od vidění. Vlček ho znal lépe – viděl jsem je spolu už dřív. Richental právě mluvil. Rychle, s rukama v pohybu, s tím charakteristickým výrazem člověka, který právě získal skvělý materiál pro svoji kroniku. „...v přestrojení za pacholka, rozumíte? Svolavatel největšího církevního sněmu za posledních sto let – a utíká jako zloděj přes Rýn. Na lodi\! V noci\!" Zasmál se. „To se nedá vymyslet. To budu vyprávět do smrti." Vlček si mě všiml jako první. Jeho výraz se změnil – ne nepřátelsky, ale opatrně. „Mistře Pálči," řekl. Richental se otočil. „Ó, teolog\! Pojďte, pojďte – co říkáte tomuto představení? Lepší než kejklíři u brány, ne?" „Představení," zopakoval jsem. „No jistě\! Celý koncil je představení – jen toto je konečně pořádná scéna. Tři papežové, jeden uprchne v noci jako pacholek, druhý abdikuje, třetí čeká v Avignonu. A mezitím—" Richental se zastavil a ztišil hlas jako herec před pointou. „Mezitím v kobce dominikánského kláštera sedí jeden český kazatel a neví vůbec nic." Ticho bylo náhlé. Vlček se díval do pohárku s vínem. Richental se stále usmíval, ale pomaleji, jako člověk, který si teprve zpětně uvědomuje, co řekl. „Neví vůbec nic," zopakoval Vlček tiše. „No..." Richental pokrčil rameny. „To je součást příběhu. Velké dějiny se dějí a malý člověk sedí v cele a píše dopisy. Tak to chodí." „Malý člověk," řekl Vlček. Teď v jeho hlase bylo něco jiného – ne vztek, spíš únava. „Slyšel jsem ho kázat. V Betlémě, před několika lety. Bezmála tTři tisíce lidí a úplné ticho.. To není malý člověk." Richental se na něj podíval se zájmem kronikáře který objevil nový úhel pohledu. „Vy jste ho znal osobně?" „Ne osobně. Znal jsem ho, jako člověk zná hlas, který ho přiměl přemýšlet." Vlček dopil víno. „A teď sedí v kobce a velké dějiny se dějí bez něj." Vstal. „Hodně štěstí s kronikou, Ulrichu." Odešel. Richental se za ním díval s perem připraveným v ruce – zvyk kronikáře, vždy připraven zachytit moment. Já jsem zůstal stát u stánku. „Zajímavý člověk," řekl Richental zamyšleně. „Ten kupec. Dobrý citát." Otočil se ke mně. „A vy, Mistře? Co řeknete pro kroniku?" Díval jsem se na něj. Na jeho pero, na jeho pergamen, na jeho spokojený výraz člověka, který zaznamenává lidské osudy, jako by šlo o počasí. Otočil jsem se a odešel bez odpovědi.