Soudní stání

Zůstal jsem sedět. Ostatní mluvili. Kardinálové, teologové, svědci. Jan se pokoušel odpovídat – někdy mu to dovolili, častěji ne. Sledoval jsem jak začíná větu, je přerušen, zkusí znovu, přerušen, třetí pokus – d'Ailly zvedne ruku a Jan musí mlčet. Pak další článek, další kolo. Stále dokola. Znal jsem rozdíl mezi disputací a výslechem. Tohle byl výslech, který měl být disputací. A Jan to věděl taky. Bylo to vidět na jeho tváři pokaždé, když byl přerušen – ne překvapení, ne vztek. Jen tiché potvrzení něčeho, co už věděl. Nepřidal jsem se. Měl jsem co říct – argumenty byly připravené. Ale seděl jsem a poslouchal. Slyšení skončilo bez rozhodnutí. Druhé bylo v pátek, sedmého června. Ráno sedmého června jsem přišel do refektáře dřív než ostatní. Sál byl ještě prázdný, světlo přicházelo úzkými okny. Sedl jsem na své místo a čekal. Pak se sál zatemnil. Bylo to náhlé – jako by někdo zakryl okna. Svíčky, které hořely podél stěn se najednou staly jediným světlem. Venku někdo vykřikl – a pak další. Zatmění. Slunce stálo ještě nízko nad střechami a den se propadl do tmy dřív než přišel první člen komise. Jsem teolog. Vím že zatmění je přírodní jev, ne Boží vzkaz. Pověrčivý lid v tom vidí znamení. Vzdělaný člověk vidí působení přírody. A přece – v tom prázdném sále, sám, s těmi svíčkami a tím křikem venku – něco ve mně se zachvělo. Ne jestli má Jan pravdu. Ale jestli mám dokončit svoji práci. Světlo se pomalu vracelo. Sál se začal plnit – kardinálové, teologové, stráže. D'Ailly přišel poslední. Ve vchodu se pak objevil Jan – přiváděli ho dva stráži. Prošel sálem a na okamžik se naše pohledy setkaly. Jen ten pohled – chvíli, pak jsem sklonil zrak. Slyšení začalo. A vše se opakovalo znovu – články, přerušování, křik, latinsky, německy, česky. Jan se pokoušel mluvit a byl umlčován. Já jsem seděl a díval jsem se na stůl před sebou. Ale otázka, zda mám dokončit svoji práci, ve mě zůstala.