Návštěva v cele

Vzkaz přišel ráno. Komise se sejde po nešporách. Půjdou společně do kláštera. Mým úkolem je být přítomen a v případě potřeby vést teologickou argumentaci. Hus měl po slyšeních čas na rozmyšlenou. Komise přicházela získat odvolání. Stál jsem u stolu s pergamenem před sebou a četl ten vzkaz třikrát. Pak jsem ho odložil. Ostatní členové komise stále věřili, že Jan odvolá. Měli pro to své důvody – věznění ho vyčerpalo, byl daleko od přátel a od Čech, dlouhé měsíce sám. Zikmund na odvolání tlačil, protože věděl, co upálení udělá v Čechách. A Jan přece nebyl fanatik – byl to vzdělaný člověk, který chápal důsledky. Jenže já ho znal. A věděl jsem že, neodvolá. Oblékal jsem se pomalu. Černý plášť, čistý límec, knihu Husových traktátů pod paží – pro případ, že bude třeba citovat. Vyšel jsem z domu kanovníka Erharda a šel pomalou chůzí přes město k františkánskému klášteru. Před branou kláštera byla ještě chvíle, kdy jsem se mohl otočit a jít zpátky. Říct, že jsem nemocen, že nemohu přijít. Nikdo by nenaléhal. Neotočil jsem se. Kardinál d'Ailly čekal u vchodu do cely s ostatními. Pokynul mi. Stráž otevřela dveře. Cela byla prostá, ale snesitelná – stůl, lavice, lůžko, knihy. A Jan – seděl u stolu a psal. Když jsme vstoupili, vzhlédl. Odložil pero. Vstal. D'Ailly začal mluvit. Znal jsem tu řeč nazpaměť – odvolání, pokání, milost koncilu, šance na život. Jan poslouchal klidně, bez přerušování. Pak odpověděl – stručně, jasně, stejně jako při slyšeních. Nemůže odvolat to, co nikdy neučil. Nemůže usvědčit sám sebe ze lži. Nemůže zradit ty, kteří mu věřili. D'Ailly tlačil. Ostatní členové komise přidávali argumenty. Jan odpovídal trpělivě, jednomu po druhém. Já jsem mlčel. Pak nastalo ticho. Komise věděla, že neuspěje. D'Ailly se chystal vstát. A Jan se otočil ke mně. „Štěpáne," řekl tiše. „V jednom traktátu jsem tě nazval slídilem. To slovo bylo zlé. Lituji ho. Chtěl jsem ti to říct dříve, než se vše rozhodne." Ticho v cele bylo absolutní.