Soudní stání

Vyšel jsem z refektáře mezi posledními. Na nádvoří kláštera stála skupina mužů ve zbroji – čeští páni. Stáli tam od rána. Nikdo je nepustil dovnitř. Václav z Dubé stál uprostřed, s rukama založenýma na prsou. Když mě uviděl, vystoupil z družiny a šel ke mně. „Jak to šlo?" zeptal se. „Slyšení pokračuje," řekl jsem. „Zítra znovu." „Slyšení." Václav se hořce pousmál. „Žádali jsme o veřejné slyšení už v květnu. Psali jsme to dvakrát. A teď stojíme na dvoře jako žadatelé u brány, a vy tam uvnitř rozhodujete bez nás." „Nerozhoduje se ale bez něj. Hus tam je." „Je tam sám," řekl Václav. „Měl mít při sobě muže, kterým věří." Mlčel jsem. „Zikmund mu dal glejt," pokračoval Václav. „Já jsem ho přinesl ze Špýru. Bezpečná cesta, bezpečný pobyt, bezpečný návrat. Tak to stálo na pergamenu." „Glejt platí na cestu," řekl jsem. „Ne na výsledek soudu." Václav se na mě podíval. Ne se vztekem, spíš pohrdavě. „Vy jste teolog, Pálči. Vy víte přesně, co slova znamenají a co ne. My jsme jen vojáci. Mysleli jsme, že glejt znamená bezpečí." „Nikdo mu neublížil." „Ještě ne," řekl Václav. Ta slova zůstaly stát mezi námi jako zeď. Otočil se a vrátil se ke svým lidem. Stál jsem na nádvoří,sám mezi branou a skupinou mužů kteří mě považovali za nepřítele – a ve svém úsudku se zřejmě nemýlili.