Návštěva v cele

Slova přišla sama, dřív, než jsem je zadržel. „Jane," řekl jsem. „Věřil jsem v to co ty. Ještě nedávno. Autorita Písma nad papežem. Svědomí jako nejvyšší soudce. Kněz v hříchu ztrácí svou moc." Odmlčel jsem se. „V to jsem věřil. Ale nic není neměnné a já poznal, že jsem neměl pravdu. A pak jsem přišel sem a sestavil seznam dvaačtyřiceti článků z tvých traktátů. Stejných traktátů, které říkají to, v co jsem dřív věřil." „Vím," řekl Jan tiše. „Proč jsi přišel, Štěpáne?" zeptal se Jan nakonec. Poprvé křestním jménem. „Nevím," přiznal jsem. „Možná, abych to řekl nahlas. Aspoň jednou. A také abych tě přesvědčil, abys odvolal." Jan pokývnul hlavou. Pak řekl tiše: „Přítel Páleč, přítelkyně pravda. Jsou-li oba přátelé, svaté jest dáti přednost pravdě." Zůstal jsem stát. Ta věta mě zasáhla. Ne jako obvinění – jako zrcadlo. Jan mi neříkal, že jsem zradil. Říkal mi, co sám udělal. A tím mi říkal, co jsem udělal já. Oči se mi zalily slzami. Ani nevím jak se to stalo. D'Ailly vstal. Ostatní za ním. Já zůstal stát u zdi ještě chvíli, pak jsem se otočil a šel ke dveřím. Na chodbě stál Petr z Mladoňovic – přišel těsně před námi a komise ho vyzvala aby počkal venku. Díval se na mě jak vycházím. Nezastavil jsem se. Ale slyšel jsem, jak za mnou tiše říká: „Tohle musím zapsat." Nevím jestli to řekl mně nebo sobě. Možná obojí.