Upálení

Den přišel. Šel jsem do katedrály brzy ráno. Mši, která zahajovala zasedání, sloužil polský arcibiskup. Hus stál v předsíni – jako vyobcovaný nesměl svou přítomností poskvrnit mši. Viděl jsem ho stát venku a čekat, než si pro něj přijdou. Pak ho přivedli dovnitř. Zasedl jsem mezi koncilní otce. Zikmund vstoupil s plnými odznaky své královské důstojnosti – říšské jablko nesl vévoda Ludvík, meč uherský magnát, korunu kníže bavorský. Uprostřed chrámu stála stolice a na ní složené kněžské roucho připravené k odsvěcení. Italský biskup z Lodi přednesl kázání. Verš z listu Římanům – budiž zničeno tělo hříchu. Mluvil o povinnosti vykořenit kacířství, o nákaze, která se šíří. Pak začalo čtení devětatřiceti článků. Šestadvacet z traktátu O církvi. Sedm z traktátu Contra Palecz – z traktátu který Hus napsal jako odpověď na můj spis. Šest z traktátu proti Stanislavu ze Znojma – muži, který zemřel cestou do Kostnice, ještě než stačil stanout před koncilem. Seděl jsem a poslouchal, jak latinská obžaloba opakuje jméno mého spisu. Contra Palecz. Náš spor – dvou starých přátel, dvou teologů – se stal jedním z podkladů rozsudku. Bylo to tak zapsáno, předčítáno, zaprotokolováno. Nic z toho se nedalo vzít zpět. Hus se pokoušel mluvit. D'Ailly ho zarazil – dnes nejde o slyšení, ale o rozsudek. Hus přesto vstával, znovu a znovu, a pokaždé ho pochop usadil zpátky. Napomínal ty kolem, aby nevěřili, že drží ty bludy, že je kázal nebo učil. Pak poklekl a modlil se za své nepřátele. Za nás všechny. Rozsudek přečetl biskup concordienský. Hus vykřikl: Bože všemohoucí, jaký to rozsudek proti mně jest vynesen\! Pak přišla degradace. Oblékli Husa do plného kněžského roucha jako by měl sloužit mši. Vložili mu do rukou kalich. Vystoupil na stolici a řekl – ne odvolání, ale to, co říkal vždy: nemůže lhát, nemůže zradit ty, kterým kázal. Pak začalo odebírání. Biskup mu vzal kalich z rukou. Ó Jidáši zlořečený, že jsi opustil radu pokoje, odnímáme od tebe tento kalich vykoupení. Hus odpověděl klidně, že doufá přijmout kalich Boží ještě dnes. Brali mu štólu, ornát, roucho – při každém kuse zazněla kletba. Hus na každou odpověděl modlitbou. Biskupové se přeli, jestli tonzuru vyholit nebo vystříhat – Hus si neodpustil poznámku, že se neumějí shodnout ani v rouhání. Prostříhali ji nůžkami na čtyři strany. Pak přinesli papírovou korunu. Tři namalovaní ďáblové se na ní prali o duši. Nápis: Toto je arcikacíř. Zazněla poslední formule – odevzdáváme tvou duši ďáblu. Hus odpověděl bez zaváhání: A já ji odevzdávám nejmilostivějšímu Pánu Ježíši Kristu. Pak rozsudek: zbavení kněžství, prokletí, předání světskému rameni. Znění bylo přesné a chladné – tento svatý sbor kostnický poznav, že církev nemůže již více činiti, přenechává Jana Husa světskému soudu. Nemůže více činiti. Jako by církev udělala, co mohla a víc po ní nelze chtít. Pilát si umyl ruce před davem a předal Krista. Tento sbor si umyl ruce před Bohem a předal Jana. Zikmund pokynul vévodovi Ludvíkovi. Jdi, přijmi jej. Ludvík přijal odsouzeného. Předá ho radě města. Rada města katovi. Každý článek toho řetězu mohl říct – já ho jen předávám, já nerozhoduji o jeho smrti. A na konci stál člověk se zapálenou pochodní. A já jsem jeden z těch, kdo ten řetěz pomáhal kout. Sedm článků v obžalobě pocházelo z traktátu napsaného proti mně. Husa odvedli. Zůstal jsem sedět. Když se sál vyprázdnil, všiml jsem si na kamenné dlažbě uprostřed chrámu malé hromádky. Husovy věci – odložené šaty, dva nože, kožený váček s pár mincemi. Všechno, co po něm zbylo ještě za jeho života. Nikdo si toho nevšiml. Nikdo to neodnesl.