Návštěva v cele

Po večerních modlitbách jsem se vrátil. Stráž mě znala – byl jsem členem komise, měl jsem přístup k Janovi. Pustili mě bez otázek. Vstoupil jsem. V cele hořela jediná svíce – Jan seděl u stolu, před ním pergamen, pero odložené. Díval se na mě. „Věděl jsem, že přijdeš," řekl. Sedl jsem si na lavici u zdi. Jan zůstal u stolu. Mezi námi byl ten malý prostor cely a dvacet let společné historie. „Přišel jsi mě přesvědčit," řekl Jan. „Ale ne pro mě. Pro sebe." Neodpověděl jsem. Nemusel jsem. „Odvolej," řekl jsem nakonec. „Nemusí to být úplné odvolání – stačí gesto. Koncil potřebuje z tohoto sporu vyjít vítězně. A ty z něj vyjdeš živý. A pak – pak můžeš učit dál, psát dál, žít dál." „A ty budeš mít čisté svědomí," řekl Jan tiše. Ticho v cele. „Ano," přiznal jsem. „Také." Jan přikývl – ne jako souhlas, spíš potvrzení něčeho, co věděl. „Štěpáne. Celou dobu jsi počítal s tím, že odvolám? Většina lidí by odvolala. Já vím že ty bys odvolal." „Já vím že bych odvolal," řekl jsem. „A já nemohu," řekl Jan. Prostě, klidně. „Ne proto, že jsem odvážnější než ty. Ale proto, že kdyby odvolal člověk který ví, že má pravdu – co by pak ta pravda znamenala?" Chvíli jsme mlčeli. Za oknem cely byl večer, vzdálené hlasy stráží, někde daleko zvony. „Měl jsem sen," řekl Jan nakonec. Tiše, jako člověk který mluví sám pro sebe. „Ještě v Gottliebenu. Viděl jsem Betlémskou kapli – přišli preláti a chtěli zničit všechny obrazy Kristovy. Ničili je. A pak přišli jiní malíři a malovali nové. Krásnější než ty původní." Díval jsem se na svíci. „Co si myslíš, že to znamená?" zeptal jsem se. „Myslím, že to znamená, že to co jsem dělal nepomíjí," řekl Jan. „Ani hranice to nezastaví." Vstal jsem. Nevím kdy přesně – jen jsem najednou stál u dveří. „Odpusť mi," řekl jsem. „Odpustil jsem ti dávno," řekl Jan. Vyšel jsem na chodbu. U zdi naproti stál Václav z Dubé – čekal tam, s rukama zkříženýma na hrudi. Díval se na mě, jak vycházím z cely. Neřekl nic. Já taky ne. Prošel jsem kolem něj a odešel do noci.