Betlémská kaple

Přišel jsem pozdě. Schválně. Kaple byla nacpaná k prasknutí – odhadem tři tisíce lidí, možná víc. Řemeslníci, studenti, měšťané, pár šlechticů. Všichni zmáčknutí v prostoru kaple, rameno na rameni, v tom vedru jako sledi v sudu. Betlém, jak mu všichni říkali, nebyl kostel v pravém slova smyslu – žádný oltář, žádný presbytář, jen holé zdi a kazatelna. Místo postavené výhradně pro kázání. Pro Husovo kázání. Protlačil jsem se dozadu ke zdi a zůstal stát ve stínu. Nechtěl jsem, aby mě Jan viděl. Nebo spíš – nechtěl jsem vidět jeho pohled, kdyby mne zahlédl. Hlas ho prozradil dřív než jsem ho spatřil. „Bratři a sestry, říkám vám – kněz který žije v hříchu a prodává odpustky za zlaté, není knězem Božím. Je kupcem. A jeho rozhřešení nestojí za vindru." Smích. Potlesk. Tři tisíce lidí se smálo církvi a tleskalo člověku, který ji právě veřejně urážel. A já jsem stál u zdi a přemýšlel, jestli mají pravdu. Znal jsem ten hlas dvacet let. Studovali jsme spolu, hádali se o Viklefových tezích do půlnoci, smáli se nad špatným pivem v kolejních síních. Jan Hus byl můj přítel. Možná nejbližší přítel, jakého jsem kdy měl. A já jsem ho právě zažaloval u arcibiskupa. „Pravda není to, co říká papež. Pravda není to, co říká arcibiskup. Pravda je to, co říká Písmo – a to si může přečíst každý z vás, pokud umí číst. A pokud neumí, přijde sem a já mu jej přečtu." Znovu potlesk. Někdo za mnou vykřikl „Sláva mistru Husovi\!" a pět dalších hlasů mu přizvukovalo. Zavřel jsem oči. Jan mluvil o tom co jsem sám ještě nedávno hájil. Že autorita Písma je nadřazena autoritě papeže. Že kněz v hříchu ztrácí svou moc. Že církev se musí vrátit k chudobě a čistotě prvotních křesťanů. V tohle všechno jsem věřil. Všechno tohle jsem kázal. Pak přišla odpustková bula papeže Jana XXIII. Prodej odpuštění hříchů za peníze – na křížové tažení proti neapolskému králi. Jan proti ní kázal. Já jsem jako děkan teologické fakulty zakázal bakalářům ji kritizovat. Proč? Protože jsem byl v Boloni. Protože jsem seděl rok ve vězení jako kacíř a věděl jsem jak to dopadá s lidmi kteří jdou příliš daleko. Protože jsem měl strach. To si nikdy nahlas nepřiznám. Ale tady, v tomhle vedru, zmáčknutý mezi třemi tisíci lidmi kteří věřili slovům mého přítele – to jsem věděl. „Jane," řekl jsem tiše, tak aby nikdo neslyšel. „Promiň mi." Otočil jsem se a začal se protlačovat ke dveřím. Venku na mě čekal arcibiskupův písař se seznamem otázek které jsem slíbil zodpovědět.